Dvě kouzla dospělosti

2. července 2016 v 19:52 | Necroparanoia |  Výkřiky do prázdna
A já na ně přišla až rok po jejím dosažení.



Už na prahu dospělosti jsem se zamýšlela, co vlastně dospělost obnáší. Jestli je to jen překročení určitého věku, jen fakt že si můžu legálně koupit alkohol, udělat řidičák a mnoho další administrativy, nebo jestli se něco magicky změní.
Spíš jsem očekávala nějakou magickou změnu. Jako mladší jsem zrovna krásou neoplývala, a všichni říkali, že až budu dospělá a překonám pubertu, tak se to změní. Že holky které si krásu vybrali ještě před pubertou už pak budou jenom ošklivější a ošklivější. Dneska vím, že mi to asi babička s mámu říkaly jenom proto aby mě uklidnily a vytrhly ze smutku.
Ale já jsem se těšila na to, až budu dospělá. Těšila jsem se, že když teda překlenu tu pubertu, že se něco změní. A já najednou nebudu ošklivé káčátko, ale krásná a charismatická labuť.
Jenže když jsem se probudila v den svých osmnáctých narozenin, tak ze mně ta labuť nebyla. Ráno jsem vypadala v zrcadle pořád stejně. Jelikož se maluju od patnácti, tak jsem se svým obvyklým makeupem vypadala pořád stejně. A to byla zrada. Nestal se zázrak, na který jsem celé ty roky čekala. Cítila jsem se podvedeně a ošizeně.

Až v necelých dvaceti jsem pochopila to kouzlo, jaké se skrývá v dospělosti. Dospělí totiž nejsme úderem půlnoci na naše osmnácté narozeniny. Dospělými se staneme teprve až se oprostíme od všech našich tužeb něčím nebo někým být.

V pubertě se mladí, nechci říct děti, mají potřebu někam sdružovat, členit a patřit. Vznikají subkultury, party. Mladí se sdružují podle určitého zájmu nebo vzhledu. A aby mohly patřit do té oné subkultury, musí se vzdát kousku sama sebe, protože některé vlastnosti se do jejich vysněné subkultury nepatří.

Vezmu si na paškál emaře, protože jsou mi nejméně sympatičtí a možná také protože jsem také měla období prapodivného vzhledu a totálního odosobnění. Emaři jsou takoví ti smutní, zadumaní, přemýšliví introverti, tedy pokud se z dob mého mládí nic nezměnilo. Tenkrát jsem také byla tichá a introvertní, takže se mi to moc líbilo. Dneska už vidím, jak si tato subkultura neuvěřitelně s prominutím kálí do bot. Kážou vodu a pijí víno, biblicky řečeno.
Říkají o sobě, že jsou tiší a nevýrazní, ale svým vzhledem vyloženě provokují a chtějí svět na sebe upozorňovat. Následně si stěžují že si jich svět všímá, protože jsou odlišní a chtějí kvůli tomu páchat sebevraždy. Ty samozřejmě ve většině případů nespáchají, přinejhorším se o ně pokouší soustavným řezáním vlastích zápěstí. Jak melodramatické.
Scene jsou mi o dost milejší, protože ty svou touhu po pozornosti alespoň netají, ale vybalí na férovku a případnou pozornost si užívají.

A co jsem vlastně chtěla říci, než jsem se strhla ke kritice jedné ze subkultur. Že kouzlem dospělosti je přijít na to, že nejsem ani emař, ani scene, že nemám žádnou nálepku. Že jsem to prostě já, ať miluju prvky scene oblékání, mísím je s pinup módou, tíhnu k temnu, miluju kočky, psy, cokoliv. Dospělí jste, když přiznáte sami sebe, místo abyste se snažili vejít do nějaké škatulky s nálepkou. Protože se tam nevejde nikdo a vždy musíme něco ořezat, stejně jako Popelčina sestra si uřízla patu, aby se vešla do Popelčina střevíčku v drastičtější verzi této pohádky.

Druhé kouzlo dospělosti spatřuji v nepopírání odlišnosti jiných. Protože jednou z ošklivých pubertálních vlastností je vedle přesvědčení o své vlastní osobitosti také přesvědčení o tom, že ostatní jsou ten dav ovcí, zatímco vy patříte do té jediné správné skupiny odlišných. A tak to samozřejmě není, ve výsledku jsou mladí stejně všichni stejní a ještě na sebe navzájem nevraživí. Teprve až se od tohoto oprostíte a jste schopni přiznat, že každý je nějak jiný a že vy jste jiní na stejné úrovni, že "nevynikáte v jinosti", jste dospělí.

Tak hrdě noste své jméno a svou osobnost, místo abyste se schovávali za anonymní armádu emařů nebo podobných členěných skupin. Nestyďte se přiznat, jací jste. Neměňte se protože nějaký styl má nějaká pravidla a kritéria. Změňte tato kritéria podle sebe. Vždyť můžete být temná gothička co miluje smích a komedie. Nebo drsňačka, co nevynechá slavnostní příležitost, aby si mohla vzít princeznovské šaty. Nebo chytrá "šprtka" co miluje večerní posezení u vína a cigarety. Necpěte se do škatulí, kde pro vás místo není. Jsme jeden velký dav, dělící se na odlišné jednotlivce, ne dav dělící se na další davy, ve kterých je každý stejný.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hëllena Hëllena | Web | 7. července 2016 v 16:12 | Reagovat

V podstatě souhlasím, ale je bohužel opravdu těžké rozpoznat, kdo se nestydí přiznat svou odlišnost a nad věcmi, které jej odlišují od ostatních, už nefňuká, ale udělal z nich přednosti, a kdo se urputně snaží být strašně jiný, protože to se teď nosí. Takový člověk totiž ještě určitě úplně nevyrostl..

2 Lyra Lyra | E-mail | Web | 22. července 2016 v 21:59 | Reagovat

No jo, tak to vypadá, že jsem dospělá. Chvilku jsem přemýšlela, jestli by mě to mělo děsit, ale nakonec jsem se rozhodla, že se není čeho bát. :-) Dobře napsáno.

3 Taychi Taychi | E-mail | Web | 7. srpna 2016 v 16:12 | Reagovat

Napsala jsi to moc hezky a vystihla jsi to, co jsem začala říkat. Nezměnila jsem se po osmnáctinách nějak moc. Jen je mi tak nějak lehčeji, protože se nemusím nikomu podvolovat, a kdyby se mi náhodou zachtělo utéct z domu, tak se prostě sbalím a máma nebude volat policajty, že jsem se ztratila a ani mě nenechá zavřít do ústavu pro neposlušné děti :D A kromě této hezké svobody je to u ten pocit zodpovědnosti sama za sebe. Já jsem se taky nezměnila, furt vypadám stejně, jenom jsem se od svých patnácti nebo dvanácti naučila nosit. Dřív se mi kluci o holky smáli, dneska se na mě dívaj cizí muži a já vím, že to není jen tak, ale že jsem je zaujala... :D Takže moc děkuju za ten článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama